Historie...Kde se vzala, tu se vzala OLIVA.

       

Původ olivového oleje zůstává záhadou. První důkazy o pěstování oliv sahají až do více než 6000 let před Kristem do míst na Blízkém Východě, bylo to přesně v Palestině a Sýrii. Zde byl zpočátku olivový olej používán jako mast na kůži, do olejových lamp, nebo byl dokonce brán jako lék. Vždyť  se o jeho léčivých vlastnostech píše již ve Starém zákoně. Později, kolem roku 3500 př. n. l. se objevily první náznaky pěstování i v oblastech, které z klimatického pohledu nebyly až tak vhodné, což ale bylo jasné znamení o úsilí o rozšíření pěstování tohoto plodu.

V letech 2500 př.n. l. Babylonský zákon  Hammurabi upravuje výrobu a obchodování s olivovým olejem, zatímco v Egyptě již před začátkem 19. dynastie (1300 př. nl) zdobily větvičky olivovníků hrobky faraonů. Pak, díky Řekům, se pěstování olivového oleje začalo šířit i do oblastí Středozemního moře. Jasnou  ukázkou  velkého významu olivovníku dokazuje jeho přítomnost v mnoha řeckých bájích a pověstech.

Řekové vyprávějí, že ve skutečnosti se první olivovníky objevují na Akropoli, když bohyně Athéna byla ve sporu s bohem Poseidonem o nadvládu v regionu Attica. Zeus prohlásil dar od Athény jako nejužitečnější dárek pro Athéňany, především pro jeho široké použití nejen při přípravě jídla, ale i v péči o tělo a zdraví, a v neposlední řadě také jako zdroj světla. A co více: Apollo se narodil pod stromem olivovníku, a jeho syn Aristaeus, poté, co jej nymfy naučily, jak navýšit úrodu díky roubování ze stromů divokých olivovníků, naučil lidi lisovat olivy a extrahovat z nich olej.

Ale je to hlavně během vlády Říma ve Středomoří, kdy jsme svědky epochy největšího rozkvětu pěstování oliv: Římané rozšířili olivovníky do všech dobytých území a dokonce uložili systém placení daní ve formě olivového oleje. Díky Římanům se proces kultivace, lisování a konzervování zlepšil a distribuce tohoto produktu dorazila až na území severní Evropy. Stále to byli Římané, kteří začali dělit druhy oleje v závislosti na době a způsobu lisování. Bylo určeno pět kvalit olivového oleje: "oleum ex Albis ulivis", lisováný ze zelených oliv; "oleum viride", z oliv sklizených v pokročilejším stádiu zrání, "oleum maturum" ze zralých oliv; "oleum caducum" z oliv spadnutých na zem a "oleem cibarium", získaný z téměř vyschlých oliv.

Zmínky o olivovém oleji jsou přítomny i v římském bájesloví, která přisuzuje Herkulovi přivezení olivovníků ze severní Afriky. Bohyně Minerva pak naučila lidi umění pěstování a lisování oliv. S pádem Římské říše upadlo pěstování oliv v nemilost a po stovky dalších let přežily olivovníky jen v několika málo regionech.

Ve středověku zemědělství mělo funkci příjmu spíše obchodní, a z tohoto důvodu byly nejlepší úrodné terény recyklovány k výrobě základních obilovin. Během tohoto období se v potravinářství  raději používaly tuky živočišného původu (vzhledem k jejich delší trvanlivost) spíše než olej. Byly to primárně náboženské řády, které vlastnily většinu oliv; olej byl ve skutečnosti běžně používán pro liturgické účely. To bylo teprve kolem roku 1100 našeho letopočtu, kdy se začalo olivovníkům v Itálii dařit, a to hlavně díky buržoazii, která objevila v obchodě s oleji významný zdroj příjmů.

Během čtrnáctého století se vymezují dva směry smyšlení. Na jedné straně lidé v severní Evropě upřednostňují živočišné tuky, kdežto směrem na jih, především v Itálii, Řecku a Španělsku, se olej stává přirozenou součástí jakékoliv přípravy jídla. V roce 1400 byla Itálie největším producentem olivového oleje na světě a nabízela jedinečný olej, který zdobil stoly v období Renesance v Evropě.

V roce 1700 se začalo s kategorizací olivovníků a jejich plodů, a také s jejich tříděním dle zeměpisného původu. Navíc vzhledem k pokračujícímu ekonomickému růstu bylo pěstování oliv podporováno a sláva olivovníku se šířila do většiny evropských zemí. Italský produkt neustále nabýval na významu a bylo to přesně v polovině 18. století, kdy Toskánsko definovalo pěstování oliv jako povolání, což přispělo k rozšíření kultivace oliv. Ve stejné době Františkánští misionáři přinesli první olivovníky do Nového Světa, kdy o sto let později v Americe zažil olivový olej svou obchodní premiéru a to především díky italským a řeckým přistěhovalcům, kteří se začali ptát po jeho dovozu z Evropy.

To nás přivádí do 20. století. V následujících desetiletích po válce, v období ekonomického boomu byl olivový olej považován za potravinu pro chudé, mylně považován za malé nutriční hodnoty a postupně byl nahrazen "bohatším" živočišným tukem. Dvacáté první století proklamuje úspěch středomořské stravy a utvrzuje význam vysokých nutričních hodnot jednoho ze svých klíčových prvků, a to olivového oleje.

 

Extra-panenský olivový olej se tak stal jedním z nejvíce oceňovaných potravin na světě.